Naplno a srdcem
Gabriela Koukalová, olympijská medailistka, mistryně světa a vítězka Světového poháru v biatlonu byla velmi očekávanou lektorkou na letošním Festivalu MyFace, který se konal v Boskovicích a byl zaměřen na osobnostní rozvoj, život, práci a podnikání. Na podpoře festivalu se podílela také naše společnost.
Gabriela téměř hodinu vyprávěla příběh svého sportovního, pracovního i soukromého života a odpovídala na nejrůznější otázky účastníků. Jsem rád, že poskytla velice zajímavý rozhovor i pro náš časopis.
Jedna z mnoha trofejí, kterou Gábi ve své sportovní kariéře získala: malý křišťálový glóbus za celkové vítězství ve sprintu v sezoně 2016/2017.
Gábi, proč jste si jako svou životní náplň vybrala právě tak všestranně náročný sport, jakým je biatlon, který navíc v té době byl na okraji zájmu?
Měla jsem blízko k běžeckému lyžování, maminka je olympijská medailistka ze štafety a na lyže mě postavila už ve dvou letech… Pak jsem si v dorosteneckém věku vyzkoušla biatlon a moc mě bavil tím, jak byl zábavný, jak střelba dokázala pokaždé úplně zamíchat pořadím. Okamžitě jsem si ho oblíbila a už ho nepustila.
Ze skromných začátků se vám podařilo dostat na čelo světového biatlonu a měla jste velkou zásluhu na tom, že se biatlon u nás stal, troufám si říct, po fotbale a hokeji třetím nejpopulárnějším sportem. Splnilo se vám všechno, co jste si vysnila?
Splnilo se mi toho ještě víc, než v co jsem kdy doufala. Měla jsem sen vyhrát alespoň jednou závod světového poháru a nakonec se mi to podařilo 23 x. K tomu dalších 31 stupňů vítězů. Navíc celkové vítězství ve světovém poháru a několik malých glóbů za jednotlivé disciplíny - tomu vlastně nemůžu uvěřit dodnes. Podobně jako třem olympijským medailím. Jsem za všechny ty výsledky strašně vděčná, i když dnes už to vnímám tak, že to až tak důležité vlastně nebylo.
Jaký byl váš nejhezčí nebo nejzajímavější biatlonový zážitek?
Vítězství v hromadném závodě na Světovém poháru v Novém Městě na Moravě v roce 2016.
Pro přátele firmy LIKO-S Gábi…
Kdo z biatlonového světa byl vaším vzorem?
Magdalena Neuner, Ole Einar Bjoerndalen a Rafael Poiaree.
Během své veleúspěšné sportovní kariéry jste projevila nezdolnou vůli - překonala nepříjemné psychické problémy a dlouhodobě snášela značnou fyzickou zátěž. Prozradíte nám, jak se dá vybudovat tak silná vůle?
Upřímně řečeno, sama nevím. Od malička jsem byla zarputilá a bojovná. Určitě na tom mají největší zásluhu moji rodiče, kteří mě tak vychovali, a velkou měrou to v člověku formuje sport samotný. Každý den se člověk překonává, učí se snášet prohry, bojuje o výhry, bojuje s bolestmi, únavou… Vrcholový sport je velká řehole, ale díky tomu v mnoha ohledech také skvělá průprava do života.
Nezávidíte, samozřejmě v dobrém slova smyslu, současným začínajícím biatlonistům daleko lepší podmínky pro přípravu?
Nezávidím, přeji jim to. Jen se obávám, zda výsledky naší a starší generace nepřišly právě díky tomu, že jsme neměli úplně ideální podmínky a museli o to víc makat. Dnes mám u mnoha mladých reprezntantů pocit, že jezdí často jen pro zábavu a nemají zdaleka takový tah na branku. A hlavně, že si těch podmínek, které jsme jim vybojovali, ani neváží a berou je jako samozřejmost. Taková je ale asi doba, úplně stejné je to i v badmintonu - sportu mého manžela.
Vaším mottem je, že důležitější než vyhrát je hrát fér. Odvážně jste se pustila do boje proti organizovanému dopingu ruských sportovců i proti korupčnímu jednání dříve všemocného prezidenta Mezinárodní biatlonové unie Anderse Besseberga. Je pro vás morálním zadostiučiněním, že v obou případech se skutečnost nakonec přiblížila vašim představám?
Trochu ano, ale neberu to vůbec osobně, ani necítím žádnou zášť. Často jsem měla pocit nespravedlnosti, který mě trápil, ale tím, že jsem z toho prostředí teď vystoupila, tak se mě to už prakticky nedotýká. Myslím si, že nejdůležitější a nejspravedlivější soud na všechny čeká až tam nahoře… A jsem si jistá, že tam už žádný doping ani korupce nikomu nepomůžou!
Gábi, jak ji biatlonoví fanoušci znali.
Co vám několikaleté působení v biatlonu na vrcholné světové úrovni dalo do dalšího života?
Mnoho přátel a skvělých lidí všude po světě, mnoho nezapomenutelných zážitků a pocitů euforie, ale také velkou školu o lidských vlastnostech a vztazích. A také přesvědčení, že když člověk něco dělá naplno a srdcem, dokáže opravdu velké věci.
Před několika měsíci vzbudila rozruch vaše autobiografická kniha Jiná Gabriela Koukalová, která je upřímně a odvážně napsaná. Co vás motivovalo zveřejnit svůj životní příběh?
Bylo toho více najednou. Především jsem chtěla upozornit na obrovské tabu poruchy příjmu potravy a duševních onemocnění, které panuje nejen ve vrcholovém sportu, ale i v celé společnosti. Trápila jsem se s těmito onemocněními více než deset let a přišlo mi důležité o tom promluvit. Uvědomila jsem si, že tím můžu mnoha dalším lidem pomoci, a byla to pro mě současně také určitá forma terapie. A samozřejmě, když už jsem byla upřímná v tomto ohledu, nemohla jsem si přibarvovat další části mého života, které díky médiím a především jejich vytržením z kontextu spustily vlnu emocí. Jediné, co mě mrzí, je fakt, kolik lidí naprosto změní svůj názor jen na základě novinových článků se šokujícím obsahem. Nikdy jsem si neuměla představit, jak silná v tomto ohledu mohou média být. Od té doby a této osobní zkušenosti už nevěřím prakticky ničemu, co si přečtu. Jediné, co je pro většinu médií důležité, je čtenost, a tomu přizpůsobují obsah. Ale to prostě není správné.
Věřila jste, že vaše zkušenosti s poruchou příjmu potravy a hlavně vítězství nad ní budou pomáhat mladým lidem, kteří se potýkají s podobnými problémy?
Byla jsem o tom přesvědčená a více než tři tisíce e-mailů za prvních pět týdnů po vydání knihy mě
v tom jen utvrdilo.
Při vystoupení na Festivalu MyFace.
Svěřila jste se, že vás vždycky trápilo, že jste jiná. Změnila jste po svých posledních zkušenostech
a po napsání knihy svůj názor?
Změnila jsem svůj názor už v den, kdy jsem se rozhodla, že knihu napíši. Tehdy jsem uvěřila tomu, že být jiný je vlastně přirozené a nemá cenu pokoušet se celý život zapadnout mezi další lidi. Uvědomila jsem si, že i svých sportovních výsledků jsem dosáhla především proto, že jsem k přípravě a k závodění přistupovala úplně jinak než ostatní. Každý jsme unikát a je nepřirozené potlačovat sama sebe jen kvůli tomu, že se to třeba někomu jinému nelíbí. Reakce médií a lidí na moji knihu mi to jen potrvdily a jsem za tu zkušenost opravdu vděčná. Stejně tak jako za rozumné lidi, kteří si knihu nejdříve přečtou a teprve potom si udělají názor.
Vaše nejlepší kamarádka a bývalá členka reprezentačního biatlonového týmu Veronika Zvařičová na vás prozradila, že jste výborná kuchařka. Dáte nám recept na nějaké své oblíbené jídlo?
To nemůžu, to je rodinné tajemství! :-) Maminka mě naučila například legendární makovec nebo zelňačku, což jsou oblíbená jídla mého manžela, na která jsme ho s mamkou utáhly. :-)
Spolupracujete s Kontem Bariéry. Můžete nám své poslání v této významné charitativní organizaci přiblížit?
S Kontem Bariéry s manželem spolupracujeme od naší svatby, kdy jsme svatebčany místo darů požádali o finanční příspěvek na pomoc pro malého Péti Kašpara, který měl těžkou autonehodu, při které přišel o tatínka a on i s maminkou byli také ve velmi těžkém stavu. Dohromady s veřejností se nám podařilo vybrat přes milion korun a dodnes jsme s Péťou v kontaktu a máme velkou radost z toho, jak se mu daří a zdravotní stav se zlepšuje. Nyní jsem pod Kontem založila vlastní “Fond Gábi”, do kterého posílám část výtěžku z prodeje knih a také například z různých dražeb a podobně. Tyto peníze budu darovat různým projektům. Zatím jsme rozdělili 350 tis. Kč, které šly na dva úžasné projekty: Nevypusť duši - pořádají přednášky na středních školách o duševních chorobách a možnému předcházení či jejich řešení, a Anabell - kontaktní a terapeutické centrum pro lidi s poruchami příjmu potravy. Také spolupracuji s paní profesorkou Hanou Papežovou, která se tímto tématem zabývá celý život, a připravujeme spolu velký projekt pro veřejnost.
To je velice záslužná práce! Jaké jsou vaše další plány do budoucnosti?
Žít šťastný život s rodinou a přáteli, kteří mě mají rádi proto, jaká jsem, a ne pro výsledky, kterých jsem dosahovala…
Tak to vám upřímně přeji!
Jestli dovolíte, tak bych ještě ráda poděkovala za přízeň všem lidem, kteří mi usilovně fandili tolik let při biatlonových závodech. Speciálně pak těm, kteří mě nezatratili ani po tom, kdy jsem se rozhodla ukázat, že nejsem jen mašina na medaile, ale také lidská bytost.
A těch je naštěstí pořád hodně. Mockrát vám děkuji za hezký rozhovor a mějte se krásně…
Jiří Stratil
redaktor časopisu Likosáček
Foto: Archiv Gabriely Koukalové a Jiří Stratil
