Proč je LIKO-S dnes tak úspěšný?
Nedávno mě LIKO-S pozval, abych při výletě na parníku po pražských zákrutách Vltavy přednesl krátkou přednášku. Vzhledem k tomu, že spolupracuji s LIKO-Sem jako konzultant již více než dvacet let a všechno jsme si už s managementem více než jednou řekli, nebylo pro mne jednoduché najít nějaké nové neotřelé téma.
A tak jsem sáhl do své databáze zvláštností a vskutku jsem tam našel něco, co jsem považoval nejen za zajímavé, ale i užitečné i pro dnešní generaci manažerů. Sáhl jsem totiž do minulosti. John Scully, někdejší ředitel Applu, kdysi uvedl do řízení firmy nový termín „zpět do budoucnosti“ (back into the future) Jinými slovy, chcete li předvídat budoucí vývoj, hledejte její zdroje v minulosti. Já jsem tam našel dva pozoruhodné vizionáře, kteří, ač neměli s podnikáním nic společného, přesto viděli a definovali zcela jasně a výstižně síly, o jejichž potenciálu měl tehdy ještě málokdo tušení a které budou pohánět firmy vpřed o dobrých sto padesát let později. Byli to francouzský spisovatel Gustav Flaubert a americká básnířka Emily Dickinson. Oba žijící a tvořící ve druhé polovině devatenáctého století. FLAUBERT Podívejme se nejdříve na Flauberta. Kdyby se mě někdo zeptal, kdo byl otcem myšlenky, z niž se vyvinul marketing, řeknu jednoznačně Gustav Flaubert. Proč? Protože Flaubert vyjádřil jádro této myšlenky krátkou, ale zato geniálně vizionářskou větou, která zní: „Naší nejdůležitější potřebou jsou zbytečnosti." A toto je jeden ze dvou principů, na nichž LIKO-S založil svůj úspěch. Konkrétně v oblasti kancelářských interiérů. Ještě v první polovině devadesátých let minulého století bylo pojetí kanceláří převážně ryze funkční, a to nejen u nás. Čtyři stěny a v nich bezduchý designově málo vynalézavý nábytek. Koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let se sice objevil v Severní Americe koncept tzv. otevřeného prostoru (open space), kde se odstranily zdi a všichni seděli pohromadě pod dozorem šéfa usazeného ve skleněné „kukani“, ovšem i zde si každý vytvářel svůj malý„soukromý prostůrek, většinou ze skříněk na spisy. Takže jsme zase byli u těch zavřených čtverců. Teprve koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let konečně architekti „objevili“ kancelář jako prostor, kde trávíme nejméně třetinu, ne-li polovinu života, a začali se této myšlence intenzivně věnovat. A tak vznikl zcela nový směr koncipování kancelářských prostor. Místo zděných, napevno postavených příček nabídlo každé patro volnou nezastavěnou plochu, do které si uživatel nechal od architekta navrhnout takové řešení prostoru, které nejen odpovídalo jeho pracovním tokům (workflow) ale také vytvořilo příjemný, myšlenkově produktivní a inspirativní životní prostor. 
Ivan Bureš (vlevo) s předsedou představenstva společnosti LIKO-S Liborem Musilem a prof. architektem Zdeňkem Fránkem, autorem našeho unikátního kancelářského objektu LIKO-Noe
A tady vstoupil do hry LIKO-S. Jako první si majitelé a celý management uvědomili, že tato „zbytečnost“, to jest architektonicky, neřkuli umělecky koncipovaná kancelář, na rozdíl od fádní „kobky“, se kterou jsme na obou stranách Atlantiku po celá desetiletí zcela vystačili, se v budoucnosti stane nejen samozřejmostí, ale zcela deklasuje zastaralé schematické pojetí kanceláří do kategorie historického anachronizmu. A tak začal LIKO-S vydělávat na „zbytečnosti“ a díky tomu poskytl celé generaci šikovných a tvůrčích lidí stabilní a přitom vzrušující existenci. Není to úspěch? Díky, pane Flaubert! 
Ivan Bureš a náš indický partner a přítel pan Prakash ve fotokoutku, který byl součástí plavby po Vltavě
DICKINSON Tím druhým autorem, který předznamenal druhý princip úspěšného podnikání, byla žena. Přední americká básnířka která se začala věnovat „na plný úvazek“ poezii ve druhé polovině devatenáctého století, kdy v tehdy ještě ortodoxně konzervativním (Toryové) pojetí role ženy ve společnosti, patřila žena do kuchyně a k dětskému kočárku se smetákem v ruce. Tady jsem si dovolil malou hyperbolu, aby byl novátorský význam této básnířky co nejzřetelnější. Dickinsonová ve stylu stejně křišťálově čistém, jako Flaubert definovala druhou podmínku úspěchu v podnikání, která teprve ve dvacátém století, době silně se přiostřující konkurence, nabyla stěžejní důležitosti, a na jejímž naplnění sama Dickinsonová založila svůj historický úspěch v doméně, kterou si v její době pro sebe rezervovali výhradně muži. Sama o sobě říká v následující větě: „Na břehu je sice bezpečno, ale já ráda bojuji proti proudům." A toto je druhý princip, na jehož základě založil LIKO-S svůj úspěch. Zatímco první (Flaubertův) princip vyžaduje vysokou dávku tvůrčí představivosti a její praktickou konverzi do produktu, jehož užitečnost si nikdo kromě jeho tvůrce nedovede představit. Vzpomínám si, jak se po revoluci řada zdejších nově se rodících podnikatelů bránila instalaci klimatizace do služebních vozidel svého externího personálu a dokonce i do vozidel svých, s odůvodněním, že Česko nejsou tropy, takže proč platit navíc za takovou zbytečnost, a u žen kupovat myčku na nádobí, když si těch pár hrnců a talířů mohu umýt ručně. Služební vozidlo, obzvláště prodejního personálu, je dnes bez klimatizace nemyslitelné, a najděte mi pracující dámu, která dnes myje nádobí ve dřezu, což bylo před revolucí zcela normální. Tady mluvím z praxe, protože jsem několika firmám, které u nás začaly nabízet tyto produkty, pomáhal s koncepcí jejich prodeje a s výcvikem prodejního personálu. Proč jsou tyto namátkově vybrané produkty dnes samozřejmostí? Protože měl někdo odvahu je nabídnout. A to je praktická ukázka druhého principu úspěšnosti, můžeme říci principu Emily Dickinsonové. Management LIKO-Su měl nejen tvůrčí představivost, ale i odvahu tu představivost zhmotnit i začít ji umísťovat na trhu. To znamená, postavit se proti proudu konvenčnosti, setrvačnosti a strachu z nových myšlenek. V marketingu se tomu říká „princip diferenciace“ - neboli princip odlišení. Tak jako se Emily Dickinson nebála odlišit se od ostatních tím, že seskočila z bezpečného břehu zaběhaných společenských konvencí a skočila odvážně do tehdy velmi silných literárních proudů poháněných téměř výlučně silami opačného pohlaví, tak se tým LIKO-Su, managementem počínaje a posledním dílenským pracovníkem konče, pustili do navigování v tehdy u nás ještě zcela neprobádaných proudech revolučního řešení kancelářských prostor. S nostalgií vzpomínám na heroické výkony našich tehdejších obchodníků při boření zaběhaných předsudků investorů a pohříchu také řady architektů a projektantů vůči těmto novým trendům a proudům v designu pracovního prostoru administrativních pracovníků a nebo kohokoliv, kdo potřebuje kancelář. To, co Honza Musil prezentuje v knize realizovaných kancelářských projektů, který jsme minulý rok křtili v Praze, by se v tehdejší době zdálo jako úplná utopie. V době Emily Dickinsonové, chtěla-li žena uspět, musela se umět odlišit, skočit do proudů, kam se její vrstevnice sotva odvážily jenom pohledět, čímž mimoděk vizionářsky předznamenala naplnění stejné podmínky firmami, které chtějí uspět v tvrdém konkurenčním světě dvacátého a jednadvacátého století. Ono to platí i v soukromém životě. Chce-li dívka, aby se o ni ucházeli tanečníci na plese, musí mít odvahu odlišit se od těch ostatních. Pracovníci LIKO-Su, od nejvyšší po nejnižší hierarchickou úroveň, tu odvahu měli. Já LIKO-Su přeji, aby ji měli i ti současní. Budoucnost už klepe na dveře. A abych nezapomněl, díky, slečno Dickinsonová!
A ještě malý dodatek: Byli i jiní umělci, kteří předvídali budoucnost. Da Vinci se svou helikoptérou předznamenal možnosti letecké dopravy, Picasso ve své pozdější tvorbě rýsoval bizarní tvary, které se projevují v dnešní architektuře a designu vůbec, Čapek předpověděl robotizaci, Dvořák do své Novosvětské symfonie zakomponoval počátky zběsilého životního tempa dnešních velkoměst a tak dále. A již dnes budoucí klasici ve všech uměleckých oborech vysílají signály budoucího vývoje. Ovšem, kteří to jsou, to už si čtenář musí najít sám. Ivan Bureš
