Rodinný tým v barvách divize Energy

Nestává se často, aby spolu v jedné firmě pracovali tři chlapi z jedné rodiny a dokonce ze dvou generací. V LIKO-Su ale takovou partu máme. Je to montážní skupina divize Energy, do které patří Josef Baričík s bratrem Jakubem a synem Josefem. Tým doplňuje jejich dlouholetý kolega Martin Plaček. Jak se jim spolu pracuje, jak se jim líbí v LIKO-Su a mnoho dalšího se dozvíte v následujícím rozhovoru. Jak začala vaše rodinná parta? Jakub Baričík: Já jsem původně pracoval úplně v jiném oboru, dělal jsem demolice a podobné práce. Brácha mě pořád přesvědčoval, ať jdu pracovat s ním na montáže. Hučel do mě, až jsem se k nim připojil. Když jsme pak přešli do jiné firmy, vzali jsme k sobě i mladšího Josefa. Josef Baričík starší: My jsme s bráchou dělali spolu, kluk se vyučil, nechtěl dál studovat, tak začal pracovat s námi. Alespoň se něco naučí, protože teorie a praxe je něco úplně jiného. Vzali jsme ho k sobě a zadařilo se. To bylo ještě u předchozí firmy a dnes s námi pracuje pro LIKO-S. Martin Plaček: My tady s Pepíkem děláme spolu už dvacet let. Skoro od vyučení. Já ale nejsem z rodiny, já jsem náplava, tlačím se k nim, ale bohužel (smích). A jak jste se dostali k LIKO-Su? Jakub Baričík: Byli jsme u jedné brněnské firmy, ale po čase jsme začali cítit, že by to chtělo trochu změnu. Chtěli jsme se naučit něco nového, někam se posunout, nejen dělat stále to samé. Začali jsme se rozhlížet a potom nás oslovil pan Diviš, který se o nás dozvěděl od známého. Josef Baričík starší: Přijeli jsme do Slavkova, promluvili jsme si a vyšlo to. Pan Diviš si také prověřil naši práci. Teď jsme rádi, že jsme tady. Jak jste u nás spokojení? Josef Baričík starší: My jsme tady trochu v úžasu. V jiných firmách se o zaměstnance nestarají tolik, jako v LIKO-Su. Znali jsme spíš takové to „možná dostaneš rukavice“. Když jsme nastoupili sem, hned jsme dostali všecko nové, parádní dodávku, špičkové nářadí, moderní oblečení, prostě všecko. Někde ani nebylo s čím pracovat. Tady, když nám něco chybí, tak to dostaneme, vše se hned řeší. Je to paráda. Jak vypadá váš pracovní týden? Josef Baričík starší: Začínáme přípravou, nachystáme si třeba trapézové plechy a pak děláme oplechování, klempířské lemování a další. Martin Plaček: Už jsme stavěli i vestavky do hal. Je to různorodá práce. My bychom určitě nevydrželi na jednom místě nebo pracovat u pásu. To by pro nás nebylo. Prostě musíme mít pořád nějaké nové činnosti a změny. A to nám v LIKO-Su vyhovuje, každá zakázka je jiná a učíme se nové a nové věci. Montéřina je ale dost kočovný život… Jakub Baričík: To je pravda, ale člověk si časem zvykne. Já jsem jezdíval už dřív, pracoval jsem třeba v Polsku. Po čase už mi to ani nepřijde. Manželka si na to musela chvíli zvykat, ale věděla, do čeho jde. Josef Baričík starší: Já jsem po vojně jel pracovat na rok a půl do zahraničí a tam mi zkušenější chlapi řekli, že jak člověk jednou začne jezdit, bude už jezdit stále. A musím říct, že je to pravda. S manželkou jsme se domluvili, i když je to někdy těžké. Vydělám víc peněz, těšíme se na sebe a jsme si vzácní. Nemáte někdy s kolegy ponorkovou nemoc, když spolu trávíte tolik času? Josef Baričík starší: Někdy přijde „ponorka“, to se stane vždycky, ale zajdeme si na pivo a všechno vyřešíme. Co děláte ve volném čase? Josef Baričík mladší: Když mám volný čas, tak jej trávím s přítelkyní, nebo pomáhám taťkovi na zahradě. Josef Baričík starší: Doma máme chovnou stanici staroanglických buldoků, máme dvě fenečky a jednoho psa, takže, když je čas, jezdíme na výstavy. Naši kluci jsou naštěstí s námi, tak nám pomáhají. Děkuji vám za rozhovor. Radka Cabáková asistentka divize Živé stavby